Tenhle článek beru jako formu sebe-terapie. Možná bude užitečná i někomu jinému... Jestli to bude "fungovat", mohu říct až za nějaký čas..., ale nějak vnitřně cítím, že by to mohl být správný směr.


Mám v srdci prázdné místo po jednom člověku. Už celkem dlouho. Myslela jsem, že se časem "zacelí". Vzpomínky vyblednou, nahradí je jiné, nahradí ho jiní lidé.

A v tom je ta potíž. Jiní lidé ho nemohou nahradit, bolest se trvale nezmenšuje ani nemizí (vždycky si myslím, že na nějaký čas ano, ale je jen překrytá). A to ani narozením syna, do něhož jsem vkládala "poslední naděje".

Dochází mi postupně, že je to nesmysl. Že je to nebezpečné a že jsem šla celou dobu špatným směrem. Jedna osoba nikdy nenahradí druhou. Je to nemožné a je to tak správně. Jak by mi bylo, kdybych byla nahraditelná? Jak by bylo vám, kdyby bylo možné vás lehce nahradit?

Jednu dobu mě napadlo, že je to "chyba" lidí, kterými jsem se obklopila, manžela, přátel. Že mi nedávají dost lásky, aby se díra zaplnila... Větší nesmysl mě napadnout nemohl. Je to urážka těch, které miluji a kteří milují mě, jak nejlépe umí. Druzí a jejich láska se nikdy nemohou a nemají stát "záplatou".

Žiju krásný život, obklopena lidmi, kteří mě milují. Někdy je to těžší, nepředstírám procházku růžovým sadem. Ale jsem velmi vděčná za to, co ve svém životě mám, koho mám.

Postupně docházím k poznání a dnes jsem to díky jednomu komentáři snad rozlouskla. Možná bych se měla přestat ze všech sil snažit, aby mi ten člověk nechyběl. Přestat se snažit zdůvodňovat, že by mi chybět neměl, že na to nemám "nárok".

Přijmout prázdné místo ve svém srdci s tím, že ho nechci ničím a nikým "zaplácnout". A vlastně i z úcty a lásky k tomu, po němž je prázdné. Možná až tak bude moct přijít déletrvající úleva, smíření, odpuštění.

Empty Bench | A foggy morning on Echo Lake. | Bill Dickinson | Flickr

Někdy je nutné odkrýt ránu, aby mohla dýchat, aby se uzdravila...